V letním přestupovém okně zažila kolínská kabina opravdu velké zemětřesení. Odešlo několik klíčových kluků, které nahradili mladí hráči. Mezi nimi přišel po pětiletém zahraničním angažmá i Kolíňák DAMIÁN DOLEŽAL (20). V rozhovoru se dozvíte, co mu dalo zahraniční angažmá, jak vnímá začátek sezony a čeho by chtěl v kariéře dosáhnout.
Velmi brzy jsi šel za hranice, už v 15 letech. Co ti to dalo?
„Rozhodně mě to postavilo na nohy a připravilo do života. Určitě tedy víc, než kdybych byl tady s rodiči pod jednou střechou, kdy by se o mě vlastně furt starali. Přestože tam se mnou šla i maminka, byl jsem na hodně věcí sám. Musel jsem se naučit o sebe postarat a zároveň jsem se naučil perfektně anglicky a německy, což je do života výhoda.“
Nebylo to tedy jen o té fotbalové připravenosti, že?
„Na jednu stranu jsem byl ve Spartě, v Česku asi nic víc není a šel jsem do menšího, a ne tak silného klubu ve Švýcarsku. Bral jsem to tak, že buď to vyjde po profesionální stránce, nebo, jak se vlastně teď stalo, se za pár let vrátím, budu připravený do života a budu vědět, co chci dělat a budu celý takový srovnaný a nebudu takový vylítaný mlaďák“
Švýcarsko a Německo. V čem pro tebe byla ta angažmá odlišná?
„Řeknu to ve srovnání s českým fotbalem. Ten je náročný po fyzické stránce, hodně se běhá a dbá se na to, aby ti hráči byli fyzicky připravení, svalově a v běhání. Ve Švýcarsku je to hodně technické. To mi dalo obrovsky do hry nohami. Německo je takové vyústění obojího dohromady. Přidává se rychlost a soubojovost, zároveň tam jsou hráči neuvěřitelně techničtí. Německo si získalo moje srdce už jen tím, kolik tam chodí fanoušků na zápasy.“
Jaké pro tebe byly začátky v zahraničí, když jsi ještě tolik neuměl řeč?
„Vzpomínám si, že si ze mě kluci dělali hodně srandu. Anglicky jsem se jakž takž dorozuměl, ale v němčině jsem byl úplně ztracený. Naučil jsem se poměrně rychle. Vzhledem k tomu, že jsem angličtinu musel používat a měl jsem nějaké základy ze školy, šlo jen o to se rozmluvit a dostat to do hlavy. Nic jiného mi taky nezbývalo. Co se týče němčiny, klub mi zařídil kurz. Měl jsem denně školu jenom němčiny. Za čtyři měsíce jsem zvládl mluvit německy a pak mi trvalo asi rok, než jsem se odvážil německy mluvit. Už když jsem tam ale jel poprvé, měl jsem slovíčka, které gólman musí umět, aby mohl dávat pokyny spoluhráčům.“
Před odchodem za hranice jsi byl ve Spartě. Jak se dostane kluk z Ratboře do Sparty?
„U mě je velmi ojedinělé, jak jsem se tam dostal. Byl jsem dlouho na vesnici a znal jsem jenom vesnický fotbal. Přes letní prázdniny jsem jezdil na kempy Marka Matějovského. Z většiny to tam šéfují trenéři ze Sparty. Po prvním roce trenér Hovorka dal číslo mojí mamce, aby jim zavolala, že o mě mají zájem. To nevyšlo, protože mamka řekla, že nikam volat nebude a pokud mají zájem, ozvou se sami. Další rok jsem tam jel znova a už se ozvali. Zájem přetrvával a po druhém tréninku řekli, že mě tam chtějí. Tak jsem se ocitl z Ratboře ve Spartě.“
Už předtím jsi byl sparťan, takže to musel být takový splněný sen. Proč jsi tam nezůstal, táhlo tě to ven?
„Ve Spartě jsme měli skvělý ročník U15 v té poslední žákovské kategorii. Všechno jsme vyhráli na české i zahraniční scéně. Přechod do šestnáctek se mi úplně nevyvedl tak, jak bych chtěl. Hrál jsem, ale trenér nechtěl mít vyloženě zvolenou jedničku. To mi také úplně nevyhovovalo. Ten půlrok mi nevyšel podle očekávání, ale měl jsem štěstí, že se mi povedl turnaj ALBIM Cup v Ústí nad Labem. Tam bývá Hertha, Poznaň, Slavie a tyhle kluby. Díky bohu jsem tam zachytal a všiml si mě skaut ze Švýcarska. Když nabídka ležela na stole, už jsem věděl, že jestli to má jít profesionálně a mám na to, tak se chytím i v zahraničí. A jestli ne, dá mi to školu do života.“
Měl jsi teď v Česku i jiné nabídky?
„Měl jsem, řešil jsem to, ale i kvůli tomu, že jsem byl pět let v zahraničí daleko od domova, využil jsem toho, že měl zájem Kolín. Během jara jsem koukal na zápasy přes TVCom, taťka se chodil dívat na domácí zápasy pravidelně a já, když jsem se tady objevil, zašel jsem také na stadion. Věděl jsem, jak to tady vypadá a chodí. Lákalo mě být zase doma, a hlavně mě lákalo se tady prosadit. Jsem mladý, obzvlášť na gólmana, tak ta šance ze třetí ligy je furt obrovská. Zároveň si myslím, že jestli budu předvádět dobré výkony, nevidím důvod, proč bych tady třeba za dvacet let nekončil kariéru. Potom už mě to nikam jinam lákat nebude.“
Byl jsi s klubem dlouho v kontaktu?
„Nevím, jak je to tady normální, beru to ze svých zkušeností v zahraničí, ale řekl bych, že poměrně dlouho. S panem Havrdou jsme to spolu řešili od března. Na začátku března jsem si řekl, že je ten správný čas se vrátit domu a odmítl jsem prodloužit smlouvu v Německu. Pak to pokračovalo tak, že jsem tady.“
Jaký pro tebe byl návrat do Čech?
„Pořád si ještě zvykám. Je to pro mě obrovský skok už jen tím, že to, co jsem dělal tam, nikdo neviděl. Nikdo nevěděl, jak doopravdy hraju, když jsem třeba nepřidal něco na sítě. Byl jsem sám, měl jsem svůj klid a když to řeknu blbě, tady se může každý druhý přijít podívat a říct, jestli jsem dobrý nebo ne. To je ten skok pro mě po psychické stránce, jinak návrat domu beru pozitivně. Jsem tu šťastný a myslím, že trenér i manažer se mnou nemají žádné problémy a kabina si sedla suprově.“
Přišel jsi v době, kdy se náš kádr omlazuje a výrazně se obměnil. Jak se tam cítíš?
„Myslím, že mi strašně pomohlo, že jsem přišel právě do té omlazené kabiny než do kabiny starších kluků, kteří tu byli. Se spoustou z nich se znám z dob, kdy jsem hrál v Česku. S Kubou Tůmou se známe ze Sparty, se Šnajdym taky. S Kopim a Berym jsme o sobě věděli. Sedli jsme si a řekl bych, že i se staršími mám dobrý kontakt. Bavíme se často a myslím, že si to hezky sedlo a nejsou žádné partičky mezi staršími a mladšími.“
Jedničkou je teď v podstatě Tůmič. Jak se hodláš poprat o místo jedničky ty?
„Pro mě je důležité, abych si opravdu zvyknul, co po mě trenér, manažer a trenér brankářů chtějí. Musím si zvyknout na ten přechod, protože neříká se nadarmo, že když přestoupí hráči ze zahraničí, musejí si zvyknout na českou ligu. Takhle podobně to funguje i na té nižší úrovni. Věřím, že až si zvyknu, sedne si to a trenérovi udělám bordel v tom, koho do brány zvolit.“
Odchytal jsi pohárový zápas v České Lípě, kde jsi předvedl několik skvělých zákroků. Jak ses po zápase cítil?
„Cítil jsem se dobře. Měl jsem odehraný přátelák pár dní před tím, ve kterém nějaká ta kaňka byla. Věděl jsem, že v tomhle zápase můžu jen získat. Šlo mi hlavně o to ukázat, že jsem ve formě, a že se mnou trenér může počítat. To, že jsem měl individuálně povedené utkání je akorát vyústění toho, že na tréninku nechávám vše a jsem připravený i v zápase nechat vše. Nic to ale nemění na tom, že bych byl raději v dalším kole a měli bychom v Kolíně nějaké ligové mužstvo.“
V čem vidíš své největší přednosti?
„Podle mě mám dobrou hru nohama. Také bych řekl, což je velmi důležité, si to ořvat a zorganizovat. První týdny jsem měl problémy, že jsem dával spoluhráčům pokyny v němčině. Už si zvládám přepínat do češtiny a s tím sebevědomím bych mohl vynikat.“
Na to jsem se chtěl zeptat. Přestoupil jsi do české kabiny, jaké to je si v podstatě znovu zvykat na češtinu?
„To, že se mluví česky, není problém. Rodinu mám pořád tady a většinu času jsme mluvili česky, i když občas jsme přepnuli do němčiny, aby ta slovíčka nevypadávala. Přítelkyni mám také Češku. Problém to byl na hřišti. Člověk má v hlavě fakt milisekundu na to říct záda, ale teď ze mě vypadne ruken. Už i na to si zvykám a myslím si, že to pomalu bude opadat.“
Je ti dvacet let, máš ještě velkou část kariéry před sebou. Co bys chtěl dokázat s Kolínem?
„Pamatuji si, když jsem sem jako malý kluk chodil, když Kolín kopal druhou ligu. Myslím si, že by bylo krásný, kdyby se to v nějakém rozmezí pár let, vzhledem k té omlazené kabině, povedlo vykopat. Všichni by byli nadšení. Je to ale jedna ku jedný. Musí to fungovat v kabině, na hřišti i ve vedení. Říkám, jsem Kolíňák, pamatuju si druhou ligu, shodou okolností, když chytal David Čižinský, u kterého jsem trénoval během corony, když jsem byl v Česku. Bylo by to hezký.“
Začátek sezony ale tomu výsledkově příliš neodpovídá. Co říkáš na start sezony?
„Myslím si, že ty výsledky nejsou vůbec spravedlivé. Máme dobrý tým, v Živanicích soupeř udeřil z jediné šance zápasu, v České Lípě jsme měli prostě zápas, kdy jsme se nedostali k ničemu a zaslouženě prohráli. V Liberci jsme vypadli na dvacet minut ze zápasu a soupeř nás potrestal. Středeční zápas neodpovídá výsledku už vůbec. Je to smutné, ale věřím, že až to prolomíme, budeme efektivní a budeme vozit body pravidelně i z venku.“
Čekal jsi takový úvod sezony? Když to vidíš třeba i o tréninku, sedá si to?
„Abych řekl pravdu, tohle mě ani nenapadlo. Řekl jsem to už v předchozí otázce. Tým máme kvalitní, soupeře přehráváme, chybí nám prostě jen trocha toho štěstíčka a větší touha dotlačit balon do brány.“
Podívejme se ještě na závěr na tebe a tvoje ambice. Pomýšlíš výš? Co třeba Sparta?
„Tak vysoko asi zase nemířím. Vždycky jsem chtěl jít krok po kroku. Pro mě je důležité to, abych se prosadil tady. Abych chytal zápasy pravidelně a splnil očekávání těch trenérů a všech lidí, kteří do toho mluví. V ten moment, když se dostanu na hřiště, přijde další cíl v podobě zákroků, čistých kont. Je to o tom se ukázat. Fotbal pro mě byl a je prioritou. Když to má mířit výš, musí to jít krok po kroku.“