Základem každého úspěšného mužstva je skvěle fungující kabina. Týmovou chemii v šatně kolínských fotbalistů nelze popsat jinak než superlativy. Pohodová atmosféra se značně projevuje i na slibných výsledcích, které Kolínští před vynucenou pauzou zaznamenali. Součástí tohoto skvěle rozjetého kolektivu je i devětadvacetiletý stoper Ondřej Soběslav, jehož fotbalová kariéra vedla z nedalekých Zásmuk až do A-týmu Slovanu Liberec.
V osobním životě jste policistou. Že jste muž na svém místě jste prokázal při letním přátelském utkání s rezervou Slovanu Liberec. Zachránil jste život hlavního sudí, kterého o poločasové pauze postihla srdeční příhoda. Ondřeji, popište nám vaši bleskurychlou reakci.
„Nevím, jestli jsem úplně muž na svém místě, ale beru to jako pochvalu a moc za ni děkuji. Každopádně fakt je ten, že zřejmě díky výcviku, kterého se mi dostal během služby u PČR, jsem se v této nepříjemné situaci zachoval tak, jak jsem podle svého úsudku uznal za vhodné. Vlastně až s odstupem času jsem přišel na to, že jsem se zasloužil o záchranu života Luboše, o kterém jsem se opět až zpětně dozvěděl, že k sobě máme celkem blízko, ač se osobně neznáme. Moji rodiče s ním totiž pracovali v práci a můj táta s ním dokonce i pískal, jelikož byl také rozhodčí. Díky bohu, že to takhle dopadlo.“
Ve zhruba čtrnácti letech jste se přesunul z Kolína do Liberce. Postupně jste se propracoval až do áčka, jak vzpomínáte na tuhle fotbalovou etapu?
„Pro mě osobně to byla jedna z nejdůležitějších etap v mém životě, jelikož tato cesta mě v podstatě vytvořila. Ať už po stránce fotbalové, tak i po stránce lidské, protože v těchto letech je, podle mého soudu, enormně důležité, jakými lidmi (trenéry, kamarády, učiteli) jste obklopen. To vše samozřejmě dokážu opět posoudit až s odstupem času, protože v ten moment to člověk nevidí. Spoustu věcí bych určitě udělal jinak, ale i tak si na svou volbu nestěžuji. Říkám záměrně svou, protože rodiče mi tehdy dali k mému rozhodnutí maximální benevolenci a podle slov mého táty, stačilo nastavovat mantinely. Za to jim mohu jen děkovat, a také že děkuji. Moje mamka se s tím, že její jediný syn zmizel už ve 14 letech kamsi na internát, sžívala hodně obtížně. Věděla ale, že já si chci jít za svým snem stát se profesionálním fotbalistou, což se mi ostatně i podařilo, i když ne v takové míře, v jaké bych si přál. Rozhodně ale tohoto rozhodnutí nelituji, jak říkám, byla to úžasná etapa a tento milník mého života si ponesu až do hrobu.“
Vaše fotbalové kroky zamířily v roce 2017 do Švýcarska, konkrétně do klubu FC Brunnen, což je druhá švýcarská liga. Proč jste se rozhodl pro zahraniční angažmá? Mohl byste to porovnat s českým fotbalem?
„Tohle je velice zajímavá otázka, protože se mě na to ptá asi každý, kdo se dozví, že se mi podařilo si zahrát jak ve Velké Británii, kam jsem se vydal po vlastní ose a pak, jak říkáte vy, i do Švýcarska, kam to bylo i zásluhou Vojtyse (Jakub Vojta, pozn. red.), který už tam tou dobou nějaký pátek kopal. Pokud bych měl porovnat tyto dvě štace, tak každá má samozřejmě něco a hlavně, do každé země jsem šel trošičku za něčím jiným. Byla to opět vynikající zkušenost, kterou bych bez mrknutí oka doporučil každému mladému klukovi, který se hledá. Pomůže mu to v rozhledu a trošičku přehodnotit životní priority. Po fotbalové stránce vede jednoznačně Velká Británie, o tom asi nemusíme vést sáhodlouhé debaty. Švýcarsko je taky velice zajímavé, protože se tato země skládá z mnoha kantonů a každý ten kanton má své pro a proti. Týmy sousedící blíž s Itálií na tom byly skvěle technicky, ale o to hůře s taktikou a kondicí, kdežto týmy sousedící blíže s Německem to měly přesně naopak. V porovnání s kluby tady u nás na tom nebyly zase tak skvěle, aby nás přejeli. Třeba za sebe můžu říct, že tým, který máme tady v Kolíně, by švýcarský klub, ve kterém jsem hrál, přejel rozdílem třídy. Máme dobré mužstvo.“
Do Švýcarska Soběslav zamířil z Dobrovic v polovině sezony 2016/2017. V Brunnen odehrál 11 zápasů a poté se vrátil zpět do českého rybníčku. Dráhu mu ale zkřížila operace třísel. V červenci 2019 pak přestoupil do pražského Motorletu, odkud v letošním přestupovém okně přešel do Kolína.
Do Kolína jste se z Motorletu nepřesunul sám, celkem jste sem přišli tři. Společně s vámi i Jakub Vojta a Jiří Sodoma, který mimochodem v minulém rozhovoru řekl, že mu věříte snad nejvíce ze všech. Je to tak? Co vše jste v této trojici zažili?
„Pokud bych tu měl vyprávět, co vše jsem s těmito dvěma zažil, ať už rozděleně nebo dohromady, mohli bychom rovnou sepsat knihu (smích). Což je samozřejmě zajímavá myšlenka. Nicméně s Vojtysem se spolu známe už daleko více, než půlku života a dá se říct, že notnou část fotbalového života jsme odkopali bok po boku. Ať už v Kolíně od žáků, přes dorost až do A-týmu Slovanu Liberec. Pak jsme od sebe nebyli daleko ani ve Švýcarsku, pak, jak říkáte, i na Moťasu a teď si to strkáme tady v Kolíně. V osobním životě k sobě máme také velice blízko, jelikož jsme spolu v Liberci bydleli jak na intru, tak posléze i na bytě. Vynikající záležitost tyhle vzpomínky (smích). Měl jsem tu čest být svědkem i na jeho svatbě. Navíc si spolu rozumí i naše druhé polovičky, takže tady není o čem. Se Sodym (Jiří Sodoma, pozn. red.) to nabralo obrátky už v době našeho společného působení v FK Dobrovice. Od chvíle, kdy jsme zjistili, že oba pocházíme v podstatě z Kolína a že jsme až na pár „velkých“ drobností stejné krve, bylo jasné, že tady se schyluje k neobyčejnému přátelství. Se Sodym je v podstatě téměř vše „neobyčejné“ (smích). Teď vážně. Sodymu na hřišti věřím jednoduše proto, protože jsem mnoho inteligentnějších hráčů na hřišti nepotkal. Jirka převyšuje svým řešením a jednoduchostí hráče daleko většího kalibru, co se jména nebo odehraných ligových minut těchto hráčů týče. Je to prosté. Sody rovná se promarněný talent. Je to takový náš Jarda Kužel.“
Podívejme se nyní na týmové úspěchy. Vévodíte tabulce, patříte k nejlepší ofenzívě i defenzívě, vyřadili jste z poháru Pardubice. Jak se vám tohle poslouchá? Co zázemí?
„Víte, když tohle od vás slyším, tak je mi z toho spíše smutno, protože v týmu máme vše, co dělá fotbalistu na hřišti šťastným, ale dostali jsme stopku. Tato doba nám bohužel nepřeje, ale na to jsme malí páni. Musíme zatnout zuby a pokračovat v krasojízdě ihned, jak jen to bude možné. Tady se totiž každý hráč těší jak na každičký trénink, když tedy nepočítám běhání na tartanu (smích), tak i na zápas, protože nám to šlape a dělá nám to radost. Máme veškerý komfort a celkové klima v týmu je prostě super. Čímž už trochu navazuji na vaši otázku ohledně zázemí v Kolíně. Víte, já poprvé v životě hraju fotbal v místě, kde i plnohodnotně žiju, navíc tu je o nás postaráno tak, jak by se kolikrát ani druholigové mužstvo nemuselo stydět. Kolín jako takový má na daleko více, než je divize. To je vlastně ten důvod, proč jsme sem s kluky jako je Sody a Vojtys šli. Chceme pomoci Kolínu postoupit tam, kam patří a tuhle cestu si zatím (klepe s pokorou na zuby) užíváme.“
